Voda mizí. Ne rychle, ale jistě. Státy staví přehrady, investoři ji obchodují na burze a města se hroutí pod nedostatkem. Technologie umí vodu vyrábět, ale zatím jen pro ty nejbohatší. To, co dřív bylo samozřejmostí, se dnes stává komoditou, která rozhoduje o mapě světa. Bitva o vodu už začala – potichu a bez plánu.
Sucho jako první varování
Rozpad civilizace nepřichází skokem, ale pomalu. Podle NASA ztratila planeta mezi roky 2003 a 2020 přes 600 miliard tun podzemní vody. OSN odhaduje, že do poloviny století bude v oblastech s jejím nedostatkem žít až 5 miliard lidí. Evropa zatím nezná fronty s kanystry, ale signály jsou jasné: mizící podzemní zásoby, vysychající řeky i rekordně nízké hladiny nádrží.
Voda se stává tím, čím byla ropa na konci minulého století – strategickou surovinou určující stabilitu i moc.
Hráze místo vyjednávání
Etiopie staví na Nilu obří přehradu GERD s kapacitou 74 miliard kubíků – pro ni jde o symbol nezávislosti, pro Egypt o hrozbu. Turecko v rámci projektu GAP buduje dvě desítky přehrad a zadržuje až 40 % vody, která dříve proudila do Sýrie a Iráku. Čína ovládá horní tok Mekongu jedenácti obřími hrázemi a tím mění celé klima regionu.
Na papíře se mluví o rozvoji. V praxi jde o páku – kdo ovládá prameny, kontroluje potraviny, peníze i pohyb lidí.
Když města ztrácí pevnou půdu
Kapské Město v roce 2018 přežilo jen díky přísnému limitu – 50 litrů na osobu a den. Barcelona v roce 2023 dovážela vodu z Francie po moři. Mexiko City se propadá, protože vyčerpává podzemní zdroje. V Kalifornii vyschly miliony stromů a země se v některých oblastech propadla.
Evropa zatím drží, ale i tady je změna vidět. Řeka Pádu je místy tak mělká, že se dá přejít pěšky. V Česku klesají hladiny podzemních vod. Alpy tají rychleji, než vědci čekali. A přehrady hlásí minima. Změna už dávno není jen tématem přednášek – zasahuje do každodenní infrastruktury.
Voda jako obchodní artikl
Rok 2020 přinesl první burzovní index na obchodování s vodou – Nasdaq Veles California Water Index. Hodnota se pohybuje mezi 300 a 900 dolary za akr-stopu. Investoři spekulují ne na déšť, ale na jeho absenci.
Fondy jako Invesco Water Resources ETF nebo iShares Global Water ETF cílí na sítě, ventily, čerpadla a hlavně data: kde voda teče, kolik jí je a kdo ji vlastní.
Arabské státy dovážejí vodu v cisternách, Nestlé v USA čerpá stovky milionů litrů prakticky zdarma a v Bolívii vyústila privatizace vodovodní sítě v nepokoje. Tam, kde veřejné systémy selhávají, nastupuje soukromý byznys.
Technologie: řešení jen pro vyvolené?
Odsolovací závody v Izraeli, Saúdské Arábii či Španělsku dokazují, že voda se dá vyrábět – za cenu vysoké spotřeby energie a problémů s odpadem. Singapur recykluje 40 % použité vody, Kalifornie testuje cirkulaci odpadních vod. Přístroje jako Watergen či Skywater umí vyrábět vodu ze vzduchu.
Problémem je cena a dostupnost. Kde chybí elektřina nebo důvěra v systém, technologie nefunguje. A hlavní otázka zní: kdo bude napojený a kdo ne?
Vysychající svět a migrace
V Sýrii připravilo sucho v letech 2006–2011 o úrodu 60 % orné půdy a vyhnalo milion a půl lidí do měst. V oblasti Sahelu je 80 % obyvatel závislých na dešti, který slábne. Do roku 2050 se může přesunout až 85 milionů lidí – ne kvůli válce, ale kvůli nedostatku vody.
Voda mění vztahy, hranice i celé regiony. Evropa sleduje migraci, ale často ignoruje její skutečné příčiny. Jednou z nich je právě dostupnost zdrojů.
Konec samozřejmosti
Vodní krize není scénář z budoucnosti. Už dnes je to ekonomický, technický i bezpečnostní problém. Nevidíme ji v titulcích, ale ve statistikách a infrastruktuře. Nádrže se plní pomaleji, řeky mizí z map a prameny přebírají ti, kteří je umí využít jako nástroj moci.
To, co dřív platilo pro ropu, se pomalu přesouvá k vodě. Teče dál – ale už není samozřejmá. A rozhodně ne pro všechny.
