Pod zemí uprostřed brdských lesů ležel arzenál, který by dokázal vymazat půlku Evropy. Betonový komplex, o němž nevěděl ani ministr obrany, ukrýval až 120 sovětských jaderných hlavic. Dnes se jmenuje AtomMuzeum – a je to jediné místo na světě, kde se veřejnost může projít skladem jaderné munice.

Studená válka v srdci Evropy

Když se po druhé světové válce svět rozdělil na Východ a Západ, jaderné zbraně se staly klíčovým jazykem moci. Američané rozmístili rakety Pershing, schopné zasáhnout Moskvu během tří čtvrtě hodiny. Sověti odpověděli vlastní strategií – a začali ukládat taktické hlavice v satelitních státech.

V roce 1965 podepsalo Československo smlouvu, která působí až neuvěřitelně: zavázali jsme se, že na vlastní náklady postavíme sklady jaderné munice, předáme je Sovětům a budeme jim platit provoz – od elektřiny po palivo. Bez nájmu, bez podmínek.

Bunkr, který měl vydržet i atomový zásah

Výsledkem byly tři identické komplexy s krycím označením Javor. Javor 50, Javor 52 a Javor 51 u Míšova. Stavěli je českoslovenští vojáci, kteří věřili, že budují kabelový uzel armády. Projekty i vybavení dodali Sověti.

Javor 51 je fascinující už samotným vstupem. Dvojice tlakových vrat, která by měla odolat i jadernému výbuchu. Za nimi betonové chodby, chlad, vlhkost a pach oleje.

Uvnitř montážní hala a čtyři skladovací sály. V každém z nich kóje s kontejnery naplněnými héliem, aby hlavice vydržely v přesných podmínkách. Klimatizace musela držet stabilní teplotu a vlhkost. V případě havárie měl systém trubek „vyfouknout“ radioaktivní vzduch ven.

A pak tu byly pojistky – třeba miny KZ-6, které měly zabránit nepříteli v převzetí hlavic.

Život za branami

Areál střežily tři bezpečnostní zóny s kulometnými hnízdy. Neoprávněného návštěvníka čekal bez varování rozkaz: zastřelit.

Na základně žilo 170 vojáků se svými rodinami. Klub pro důstojníky měl saunu, hospůdku i bazének, nechyběla prasečí farma. Jenže do samotného bunkru směli jen sovětští specialisté. Čeští vojáci se nikdy nedozvěděli, co vlastně chrání. Přímá linka vedla rovnou do Moskvy. A když by zaznělo krycí heslo „Hercules“, spustila by se procedura, která by z Míšova udělala odpalovací základnu.

Hlavice by rampou vyjely ven, naložily se na termovozy a převezly na „místo styku“, kde by byly osazeny na rakety SCUD, Oka či Točka. Tam se z nich teprve stávaly plnohodnotné jaderné zbraně.

Nouzový východ, který nikam nevedl

Bunkr byl plný zvláštností. Nouzový východ byl ve skutečnosti pastí – poslední prchající by se musel vlastníma rukama prokopat ven. Pokud by to nestihl, zemřel.

O provoz se staraly i unikátní technologie – například šestiválcový lodní motor Škoda, který měl v případě výpadku dodávat proud celému komplexu.

Od tajemství k muzeu

Po roce 1989 byly hlavice odvezeny. Javor 50 a 52 skončily zničené a zasypané. Jen Javor 51 přežil – a dnes je z něj AtomMuzeum, otevřené díky nadaci Železná opona.

Návštěvníci tu vidí model plutoniové bomby v měřítku 1:1, jadernou minu, zbytky zabezpečovací techniky i dokumenty. Procházejí chodbami, kde kdysi stačilo jedno slovo z Moskvy, aby se celý arzenál dal do pohybu.

AtomMuzeum není jen muzeum. Je to brána do světa, kde se za tlustými vraty rozhodovalo o přežití celého kontinentu.
Když dnes projdete chladnými chodbami a dotknete se kovu, který měl vydržet i jaderný výbuch, ucítíte tíhu minulosti. Tohle místo připomíná, že konec světa nemusel přijít z daleké Ameriky ani z Moskvy – ale klidně odsud, z českých Brd. A že stačilo jediné slovo z Moskvy, aby se ticho v těchto sálech proměnilo v ohnivou záplavu nad Evropou.