Šedesát let poté, co člověk stanul na Měsíci, hledíme dál – k Marsu. Planeta rudého prachu, mrazivá a nehostinná, se stala symbolem největší výzvy 21. století. Není to únik, není to náhradní domov. Je to test. Dokážeme žít mimo Zemi, být soběstační a nepřenést si tam vlastní chyby? Mars je planeta, která nepřijímá výmluvy – a nedává druhé pokusy.

Mars není Měsíc. Zatímco naše přirozená družice je vzdálena pouhých 384 tisíc kilometrů, Mars leží v průměru 225 milionů kilometrů daleko. Zatímco cesta na Měsíc trvala astronautům Apolla tři dny, let na Mars vyžaduje minimálně půl roku a celá mise přes dva roky. Rozdíl není jen v kilometrech, ale v dimenzi rizika. Každá chyba může být fatální a každé rozhodnutí je nevratné.

A přesto má Mars vlastnosti, které ho činí atraktivním cílem. Jeden den tam trvá 24,6 hodiny – téměř stejně jako na Zemi. Planeta má sezónní cykly, ledové póly a geologické stopy dávných oceánů. Pod povrchem se nachází vodní led, který může být zdrojem pitné vody, kyslíku i raketového paliva. Oproti Měsíci má řídkou, ale existující atmosféru, která otevírá cestu k technologiím neproveditelným ve vakuu. A především – je dosažitelný v rámci současných možností.

Zájem o Mars není nový. Už v 19. století fascinovaly veřejnost teorie o „marťanských kanálech“. Od 70. let pak přistávaly první sondy: Viking, Pathfinder, Spirit, Curiosity, Perseverance. Dnes máme povrch Marsu zmapovaný detailněji než většinu oceánského dna na Zemi. A v roce 2025 je v běhu více než deset nových misí – od orbitálních sond přes robotické rovery až po přípravy pilotovaných programů. Carl Sagan kdysi napsal, že lidstvo musí opustit svou planetární kolébku. Stephen Hawking varoval, že přežití člověka závisí na tom, zda se stane „multiplanetárním druhem“. Dnes jejich slova nabývají konkrétních obrysů.

Cesta na Mars je sama o sobě extrémní. Startovní okno nastává jednou za 26 měsíců. I při optimálním načasování trvá let šest až devět měsíců. Astronauti budou vystaveni kosmickému záření, protože mimo ochranné magnetické pole Země dopadají na tělo vysokoenergetické částice ze Slunce i z hlubokého vesmíru. Potřebné stínění je zatím nedokonalé. Další problém je mikrogravitace – tělo bez tíže rychle ztrácí svalovou hmotu i kostní denzitu. Zkušenosti z ISS ukazují, že návrat do normální gravitace je pro organismus vyčerpávající a trvá týdny až měsíce. A do třetice psychika: izolace, monotónní prostředí, zpožděná komunikace až 22 minut v jednom směru. Simulace ukazují, že největší zkouškou není technologie, ale odolnost mysli.

A pak přijde přistání – nejtěžší část celé cesty. Mars má atmosféru příliš řídkou na to, aby spolehlivě zpomalila loď, ale zároveň dost hustou, aby kladla odpor. Od roku 1960 zde přistávalo více než padesát misí, polovina z nich selhala. Přistání Curiosity či Perseverance – s použitím obřího padáku a vzdušného jeřábu – patřilo mezi technické triumfy, ale jednalo se o roboty. Přistání s lidmi bude vyžadovat přesnost na metr a absolutní spolehlivost. Vstupní rychlost přes 20 000 km/h, teploty nad 1 500 °C, kritických „sedm minut hrůzy“ bez možnosti zásahu ze Země. Pokud to selže, mise končí dříve, než vůbec začne.

A jestliže přistání vyjde, čeká posádku první den na cizí planetě. Žádná ceremoniální vlajka, žádná slova do kamery. Jen okamžitá práce. Rozvinout solární panely, zapojit antény, zkontrolovat trup. Atmosféra s tlakem jen 1 % pozemského, bez kyslíku, plná jemného prachu, který proniká všude. První výstup nebude triumfem, ale nutností. Každá minuta bez funkční podpory života znamená riziko. Na Marsu drobné chyby nejsou banalitou – jsou hrozbou.

Dlouhodobý pobyt je možný jen s jednou podmínkou: soběstačností. Dopravit kilogram nákladu z povrchu Země na Mars může stát stovky tisíc dolarů. To znamená, že voda, vzduch i potraviny musí být vyráběny přímo na místě. Už dnes fungují experimenty: systém MELiSSA recykluje vodu a vzduch pomocí mikroorganismů a rostlin. Na ISS se dnes recykluje přes 90 % vody. Rover Perseverance dokázal přístrojem MOXIE vyrobit kyslík z marťanského CO₂. ESA testovala 3D tisk z marťanských napodobenin. To vše jsou první kroky k soběstačné infrastruktuře, která rozhodne o úspěchu mise.

Otázkou zůstává, kdo bude první. NASA sází na opatrný přístup: program Artemis, zkušenosti z Měsíce a první mise s malou posádkou po roce 2035. SpaceX míří dál a rychleji: masivní Starship s posádkami o desítkách lidí a cílem kolem roku 2030. Čína postupuje tiše, ale důsledně, s vlastním plánem na rok 2033. Evropané zatím zůstávají technologickými partnery. Každý scénář se liší, ale všechny mají společné to, že první pilotovaná mise rozhodne. Pokud se povede, otevře cestu dalším. Pokud selže, může se myšlenka kolonizace na desetiletí odsunout.

Mars ale není jen o technice. Je to i otázka společnosti. První kolonie bude mikrosvětem lidstva – bez států, soudů a geopolitických hranic. Jaká pravidla tam budou platit? Kdo rozhodne v krizi? Jak se rozdělí zdroje, pokud jich nebude dost? Současné mezinárodní smlouvy jsou nejasné a zastaralé. Mars může být buď zrcadlem našich slabostí, nebo laboratoří nové formy spolupráce.

Nakonec je tu širší perspektiva. Mars není cílová stanice, ale brána. Jeho nižší gravitace a přítomnost surovin z něj činí ideální odrazový můstek pro další mise – k měsícům Jupiteru či Saturnu, možná jednou i k exoplanetám. A zároveň je laboratoří vědy. Rover Perseverance sbírá vzorky, které mohou odhalit stopy dávného života. Pokud se potvrdí, že mimo Zemi někdy existoval život, půjde o objev měnící náš pohled na vesmír i na nás samotné.

Mars je tedy výzvou na všech úrovních: technické, biologické, psychologické i etické. Nejde o útěk před problémy Země. Jde o to, zda dokážeme obstát v prostředí, které nám nedá nic zadarmo. Jestli zvládneme přežít, vybudovat základní infrastrukturu, vytvořit nová pravidla soužití – a odnést si zpět lekce, které nám připomenou, jak křehký je náš vlastní svět.

Rudá planeta není konečná. Je přelom. A skutečný význam kolonizace Marsu nebude v tom, že tam někdy přistaneme. Ale v tom, co si z této zkušenosti odneseme zpět na Zemi.